V zápise ze setkání ze summitu Evropské unie se znovu objevilo vyjádření solidarity s Českem a podpora jeho kroků kolem kauzy Vrbětice. Nyní je namístě otázka, zda reakce EU a západní Evropy byla dostatečná. Pokud máme pocit, že nikoli, ptejme se, proč tomu tak je, píše v komentáři pro iDNES.cz ředitel výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál.
Jak ukazují poslední zprávy, spojenci si stěžují, že Česko prosby o svoji podporu špatně zkoordinovalo. Reakce byla náhlá, nepřipravená dopředu, nepředjednaná s klíčovými partnery. Od prvního momentu komunikovala Česká republika pomalu a nejednoznačně. Po zveřejnění skandálního odhalení o zapojení ruských tajných složek do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích, který stál dva lidské životy a miliardové škody, trvalo ministerstvu zahraničních věci několik hodin, než zveřejnilo dvouodstavcové prohlášení v angličtině na svém webu.
Ministr si okamžitě nepozval spojenecké velvyslance, aby jim vysvětlil, co se stalo a co nyní žádáme. Premiér hned nezasedl k telefonu, aby obvolal půlku Evropy s prosbou o okamžitou podporu. Jinými slovy české kroky měly být promyšlenější a připravenější.
Zveřejnění informace nemělo českou diplomatickou aktivitu nastartovat, ale ve správném momentě do ní zapadnout, jako to provedla britská premiérka Theresa Mayová po útoku na agenta Sergeje Skripala a jeho dceru stejnými agenty v roce 2018. Nedostatečnou koordinaci se spojenci českému premiérovi Andreji Babišovi koneckonců naznačil v dopise ze začátku května i sám Boris Johnson, když vyjadřoval solidaritu s Českem.
Evropská agenda Čechům nic neříká
Je zřejmé, že k jasnějšímu konání chyběl politický impuls z nejvyšších míst a spoléhalo se na to, že diplomacie vše zvládne sama. Jenže takto významná událost vyžaduje soustředěný zájem politiků, kteří věc jednoduše nedotáhli. Ilustrativní v tomto ohledu bylo schovávání se pověřeného ministra zahraničí Jana Hamáčka za důvěryhodnost vlastního odborného náměstka Martina Povejšila. Hamáček na kritiku novináře Alexandra Mitrofanova za nedostatečnou asertivitu při jednání s evropskými protějšky prohlásil, že mu to přece připravil tento jeden z nejzkušenějších diplomatů, které máme.
Zahraničněpolitický rozměr vrbětické kauzy by měl posloužit jako varování před blížícím se českým předsednictvím v Radě EU. Česko sice nebude řídit evropskou zahraniční politiku, jako tomu bylo ještě před Lisabonskou smlouvu, kdy při minulém českém předsednictví hned v prvních týdnech došlo k hektickému, ale zvládnutému řešení krize na Blízkém východě a plynové roztržky mezi Ukrajinou a Ruskem. Tím spíše by se ale měla na podobné situace připravovat nejen úřednická elita, která se již intenzivně chystá, ale zejména politici a političky.
Děje se přitom přesný opak. O evropskou agendu jeví česká politická reprezentace stále menší zájem. Na zasedání ministrů pak nejenže nejezdí zdaleka v takovém zastoupení jako ostatní členské země, které se aktuálně připravují na předsednictví, ale ani se na něj vzdáleně během pandemie nepřipojují, což jednoduchou analýzou prezenčních listin z těchto jednání doložil projekt České zájmy v EU.
Zase sami?
K vrbětické kauze se ale patří doplnit, že přestože jsme vše mohli zvládnout lépe, nenechala nás Evropa na holičkách. Vyjádření solidarity zaznívalo z řady úst, některé země ruské špióny také vyhostily, některé si předvolaly ruské velvyslance. Ano, slova jsou slova, ale i ta mají v mezinárodní politice nemalý význam. Stále však platí, že pokud něco chceme, musíme si vše předem nachystat a předjednat. Pomrkávání nestačí.
Celá věc navíc očividně vyplynula na veřejnost z obavy z nekontrolovaných úniků do médií, které by žádosti o případnou reakci ještě více znevěrohodnily. A nedošlo k tomu v nejlepší době. Vše zrovna nasvědčovalo eskalaci konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem a Spojené státy samy vypovídaly diplomaty, v čemž je další země podobným krokem podpořily. Vrbětická kauza se tak v nánosu těžkých témat a při slabé komunikaci jednoduše ztrácela. Slova o nějakém novém Mnichovu tentokrát nejsou vůbec na místě.
Význam však akce ruských tajných služeb stále má. I kvůli Vrběticím si nyní Evropa stále více uvědomuje, že vztahy s Ruskem je potřeba znovu promyslet. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell na tento úkol dostal od evropských premiérů, premiérek a prezidentů měsíc. Co je dohodnuté na evropské úrovni většinou drží.
A to se týká i Ruska, třebaže se maďarský premiér Viktor Orbán nebo vůdce italské Ligy severu Matteo Salvini v posledních letech bratříčkovali s Vladimirem Putinem. Stále tu platí sankce zavedené kvůli okupaci ukrajinského Krymu a podpoře separatistů na východní Ukrajině, ačkoli už jim mnohokrát byl předvídán konec. S vrbětickou zkušeností za sebou může Česko v celé diskuzi hrát v aktuálním přeskupování unijních pozic důležitou úlohu, pokud bude chtít.
Autor: Vít Dostál, ředitel Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)
Vyšlo na serveru idnes.cz, dne 26. 5. 2021.