Ekonomika bez emisí a energetika nezávislá na Rusku si vyžádá mnohem víc lithia, kobaltu, mědi a dalších látek, než jsme potřebovali dosud. Evropa a Česko nesmí spadnou do pasti další závislosti: na Číně. Té se obává i česká veřejnost. Státy Evropské unie i Evropská komise v Bruselu už proto přichází s prvními nápady, jak si tyto kriticky důležité suroviny zajistit.
Michal Čepelka (Asociace pro mezinárodní otázky) a Helena Truchlá (České zájmy v EU)
O analýze informoval server Novinky.cz.
Při hledání náhrady za ruská fosilní paliva se nejvíc mluví o rozvoji obnovitelných zdrojů. Z těch umíme proud vyrábět levněji, s menším dopadem na životní prostředí a tuzemskou krajinu, a také bezpečněji – u slunce, větru nebo vody nám nikdo jen tak „neutáhne kohouty“.
Má to ale i háček: pro rozvoj čisté a bezpečné energetiky jsou potřeba takzvané kritické suroviny. Patří sem třeba lithium, kobalt, měď, grafit a další hlavně kovy. Celkově se s přechodem na obnovitelné zdroje a postupující digitalizací a rozšiřováním elektrické sítě zvýší poptávka po těchto surovinách do roku 2040 dvakrát.
Jenže celý svět je teď závislý na tom, že se lithium a spol. těží i zpracovávají hlavně v Číně. Ta se přitom již v minulosti pokusila z politických důvodů omezit jejich export ze země. Závislost na dovozu především kvalitního niklu a platiny z Ruska by mohla Moskva zneužít způsobem, který si už teď asi všichni umíme představit.
Zdroj: IEA 2022
Na co jsou tyto suroviny vlastně potřeba? Intuitivní odpověď je, že na rozvoj obnovitelných zdrojů. Není to ale úplně pravda. Na samotné fotovoltaické panely nebo vrtule větrných elektráren bude do roku 2040 potřeba jen pětina (20 %) celkového objemu těchto surovin. Zbytek využije elektromobilita, ale především obyčejné elektrické rozvody. Těch bude do budoucna potřeba v Evropě i jinde na světě mnohem víc – třeba Indie nebo Čína teď budují nové obnovitelné zdroje mnohem rychleji než Evropa, často úplně z gruntu.
„Stěžejní složkou fotovoltaických panelů zřejmě bude i nadále křemík. K dalším základním složkám patří měď a stříbro. Větrná energetika zase využívá zinek na ochranu před korozí, měď na elektrické vedení a potřebuje i vzácné zeminy, magnety,“ vysvětluje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Michal Čepelka.O kritických surovinách teď napsal novou studii. „Jednotlivé typy baterií pro ukládání elektřiny zpravidla obsahují nikl, kobalt a vzácné zeminy, dále je v nich využíván grafit a lithium. U elektromobilů lze zařadit mezi kritické suroviny grafit, kobalt, lithium a nikl,“ dodává Čepelka.
Krizí hrozí hned několik: za prvé, že těchto látek bude potřeba najednou příliš rychle příliš mnoho, a prostě nebudou k mání. To, že je zatím umíme získat jen od některých zemí, nás vystavuje riziku, že se celkem snadno zkomplikují dodávky, což prudce zvýší cenu a s ní i naše náklady. Hlavně nedemokratické režimy se pak můžou rozhodnout, že vývoz těchto surovin omezí nebo zakážou z politických důvodů. To by byl problém i pro české firmy, které tyto suroviny potřebují, a také třeba pro automobilky, pro které pracují desítky tisíc lidí. Jaký je to problém, se ukázalo už za koronavirové pandemie, kdy právě tyhle firmy musely kvůli nedostatku čipů (které s kritickými surovinami úzce souvisí) přerušovat výrobu.
„Dostat se znovu do situace, že by nás někdo mohl skrz suroviny vydírat, Češi rozhodně nechtějí,“ míní Helena Truchlá, analytička projektu České zájmy v EU při sociologickém ústavu STEM. Přednostně usilovat o snížení závislosti na jednom či několika málo dodavatelích surovin či součástech teď žádá 70 procent veřejnosti. „Také větší ochranu před čínským vlivem by si přálo víc než 50 procent lidí,“ dodává Truchlá. Když přijde na výrobu elektřiny, mají Češi také jasno: největší podpoře se těší právě vítr, voda, slunce nebo biomasa. Naopak těžba uhlí, která devastuje českou krajinu, naráží na největší odpor. Vyplývá to z velké studie přechodu na čistou ekonomiku a energetiku, který provedl sociologický ústav STEM a Institut 2050.
Jednat musíme teď
Dobrá zpráva je, že například grafit, kobalt, lithium nebo nikl jsou po planetě rozmístěny rovnoměrněji, než by se mohlo zdát jen podle toho, kde se teď těží a zpracovávají. Evropa a s ní i Česko tak mají šanci sehnat si je jinde – musí si je ale zabezpečit, a to čím dřív, tím líp.
Evropská unie s tím pod vedením českého předsednictví už začala. Členské země dávají dohromady návrh, který by měl zajistit dost čipů v případě, že se Čína rozhodne zaútočit na Tchaj-wan. Čipy jsou potřeba prakticky všech zařízeních denní potřeby – od mobilu přes pračku a televizi až po auto. I v nich jsou potřeba některé ze zmíněných surovin. Výrobci čipů by teď měli být v EU zvýhodnění, výměnou za to se budou muset v případě krize orientovat na výrobu zrovna té součástky, která schází. Takový scénář je při dalším spoléhání na Čínu, Tchaj-wan nebo USA nereálný. O vyhlášení mimořádného stavu by vždy rozhodovaly členské státy společně s Evropskou komisí.
A samotná komise také nespí. „Musíme se vyhnout tomu, abychom se opět stali závislými, jako tomu bylo v případě ropy a zemního plynu. Určíme strategické projekty v celém dodavatelském řetězci, od těžby přes zpracování po recyklaci. A budeme vytvářet strategické rezervy tam, kde jsou dodávky ohroženy,“ prohlásila v září šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Konkrétní návrhy, jak na to, předloží komise v lednu. Měly by ale kopírovat už zmíněná opatření na zajištění dostatku čipů.
Kromě toho EU teď taky rychle vyjednává obchodní dohody se státy jako jsou Chile, Mexiko, Nový Zéland, Austrálie a Indie. Tyto země s víceméně demokratickou vládou jsou jako obchodní partner spolehlivější než Čína nebo dokonce Rusko.
„O kritické suroviny spolu na mezinárodní scéně soupeří nejmocnější státy světa – Čína, USA i Rusko. V takových podmínkách se Česku více vyplatí spolehnout se na váhu celé Evropské unie, než se pokoušet uspět sami za sebe,“ míní Čepelka. Podle něj ale nemusí ani tuzemská vláda ve všem na Evropu čekat. „Třeba aktualizovaná strategie recyklace, kterou svět zvládá uspokojit asi 30 procent celkové poptávky po mědi, hliníku nebo chromu, a ještě větší podíl u drahých kovů, zatím Česku trestuhodně schází,“ dodává analytik. Samotné firmy, které v Česku působí, by se pak podle něj měly o tuto oblast dodávek začít zajímat mnohem více než dosud.