Autor: Mgr. Martin Jirušek, Ph.D., odborný asistent – KMVES, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně.
Tvrzení, že současná bezpečnostně-energetická krize znemožňuje energetickou tranzici, kterou je proto třeba odsunout, jsou pro Českou republiku bezpečnostním rizikem. Naopak, aktuální krize by měla být katalyzátorem nezbytných změn. Nejvýznamnější aktuální riziko se vztahuje k energetickým surovinám z Ruska. Importní závislost na fosilních zdrojích je z bezpečnostního hlediska i s ohledem na probíhající klimatickou krizi dlouhodobě neudržitelná. Bezpečný je pro Česko pestrý energetický mix – ve střednědobém výhledu včetně jádra pro základní zatížení. S ohledem na stávající situaci to v tuto chvíli znamená především zvyšování podílu obnovitelných zdrojů a také flexibility elektrické sítě.
Analýzu komentují: Aleš Opata, bývalý náčelník generálního štábu Armády ČR; bezpečnostní analytik Daniel Koštoval a odborník na dekarbonizaci těžkého průmyslu z International Sustainable Finance Centre (ISFC) Karel Voldřich.
Úvod
Ruská invaze na Ukrajinu změnila uvažování o energetické bezpečnosti Česka i Evropy. Zdroj fosilních surovin, považovaný za spolehlivý, se stal bezpečnostní hrozbou. Vysoké ceny elektřiny a tepla nastartovaly zájem o úsporná opatření a rozvoj vlastních, menších zdrojů, jako jsou solární panely, větrné turbíny nebo vodní elektrárny. Stát rozšířil svoje ambice v dostavbě nových – velkých i modulárních – jaderných zdrojů, provozovatel usiluje o prodloužení životnosti těch stávajících.
S ohledem na nedostatek vlastních zdrojů je importní závislost v případě fosilních paliv neřešitelná. Je proto nutné hledat udržitelnější model energetiky, a to nejen z environmentálního, ale i z geopoliticko-bezpečnostního hlediska.
Klíčový koncept: udržitelná energetika
Mezi opatřeními pro úspěšnou tranzici k uhlíkově neutrální ekonomice nemohou být jen ta označovaná tradičně za „zelená“, tedy využití obnovitelných zdrojů. Je třeba implementovat i opatření, která se zaměřují na efektivní využívání energie, ať už pochází z jakéhokoli zdroje. Hovoříme proto o udržitelné energetice, tedy modelu, který obstojí z environmentálního, ale i geopoliticko-bezpečnostního pohledu. Tento model předpokládá postupný přechod k uhlíkově neutrální ekonomice.
Bezpečný je pro Česko pestrý energetický mix – ve střednědobém výhledu včetně jádra pro základní zatížení. S ohledem na stávající situaci to v tuto chvíli znamená především zvyšování podílu obnovitelných zdrojů a také flexibility elektrické sítě.
Tento Audit energetické bezpečnosti vyhodnocuje bezpečnost jednotlivých zdrojů krátkodobě a dlouhodobě, formuluje podmínky pro zvýšení bezpečnosti pomocí obnovitelných zdrojů (jež sama o sobě není prostá rizik importní závislosti), a shrnuje doporučení, jak by měl stát a investoři nyní postupovat.
Současný stav: na konci trubek
Česká republika je vysoce industrializovaná země, ovšem dlouhodobě téměř stoprocentně závislá na dovozu zemního plynu a surové ropy z Ruska. Celková energetická závislost v posledních letech rostla, a to až na 39 procent v roce 2020. V případě ropy i plynu se jedná o kritickou závislost: u ropy kvůli významu v dopravě a chemickém průmyslu, u zemního plynu kvůli využití v průmyslu a vytápění.
Tato v rámci Evropy relativně nízká celková hodnota závislosti je způsobena dvěma faktory: za prvé počítáním jaderných zdrojů mezi domácí, nedovážené – ačkoliv jaderné palivo se dovážet musí, a to až do roku 2024 z Ruska, poté z USA.
Druhým faktorem jsou domácí zásoby hnědého a částečně i černého uhlí. I zde se ale závislost na dodávkách z ciziny kvůli ekonomické nevýhodnosti domácí těžby postupně zvýšila z minus 15 až na 13 procent v roce 2020. Zbylé zásoby této suroviny na našem území jsou také jasně omezené: kromě dopadů na krajinu a obce v okolí dolů také nerentabilitou.
Energetická bezpečnost znamená zajištění stabilních dodávek dostatečného množství energie za přijatelných podmínek a minimálních negativních externalit. Ve světle ruské agrese se ukázalo, že zejména dodávky surovin pod taktovkou Kremlu jsou nejen energetickou, ale i geopolitickou a bezpečnostní hrozbou. Importní závislost a vysoký podíl fosilních zdrojů v energetickém mixu Česka jsou proto výzvou, kterou musí země řešit.
| Podíl nejvýznamnějších dodavatelů na dovozech do Evropské unie (2020) | |||
| Ropa | Rusko (29 %) | Spojené státy (9 %) | Norsko (8 %) |
| Plyn | Rusko (43 %) | Norsko (21 %) | Alžírsko (8 %) |
| Uhlí | Rusko (54 %) | Spojené státy (16 %) | Austrálie (14 %) |
Co se týče celé Evropské unie, ta dovážela před loňským ruským útokem na Ukrajinu 58 % energetických surovin, přičemž v případě ropy a plynu byla Unie závislá na dovozu ze tří čtvrtin, v případě uhlí pak svou spotřebu importem saturovala z poloviny. Rusko je nejvýznamnějším dodavatelem jak ropy a plynu, tak uhlí.
Energetickou bezpečnost dodávek ropy a plynu nesnižuje jen častý původ v nepřátelských zemích, nýbrž i omezené možnosti skladování a závislost na rigidní fyzické infrastruktuře. Ta se navíc může stát terčem útoků (jako se stalo v případě plynovodů Nord Stream 1 a Nord Stream 2). V případě ropy je doprava a skladování snazší, jakékoliv výkyvy v ceně nebo výpadky ovšem mají (s ohledem na důležitost ropných produktů v ekonomice) závažné dopady na tuzemské firmy i rozpočty domácností.
Bezpečnost je v mixu
Tradičně je posilování energetické bezpečnosti chápáno jako zvyšování dodávaného množství, případně diverzifikace zdrojů a cest. Následující tabulka proto shrnuje různé možné zdroje, a jejich rizika v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, a jak se s nimi vypořádat.
| Rizikovost jednotlivých surovin | |||
| Krátkodobá rizika | Dlouhodobá rizika | Zmírnění rizika | |
| Uhlí | Dopad na životní prostředí; finanční nevýhodnost domácích zdrojů, odmítavý postoj veřejnosti[1]. | Dopad na životní prostředí, prohlubování sociálních problémů navázaných na těžbu; nedostupnost úvěrového financování (ESG), odmítavý postoj veřejnosti. | Útlum využití, včasná a cílená transformace uhelných regionů. |
| Plyn | Finanční a logistická náročnost výstavby nové infrastruktury, zdrojový lock-in, importní závislost, cenové výkyvy. | Dopad na životní prostředí (emise metanu), zdrojový lock-in, importní závislost, cenové výkyvy, ztížená dekarbonizace. | Využití jako vyrovnávací zdroj v kombinaci s OZE a postupný útlum na nezbytnou úroveň. |
| Jádro | Není řešení na dříve než konec 30. Let 21. Století, (vysoké náklady na výstavbu, dlouhá doba výstavby). Technologická nedostupnost modulárních reaktorů. | Technologický lock-in, zátěž pro státní rozpočet (velmi vysoké a nepředvídatelné náklady na výstavbu), závislost na dodávkách paliva a nevyřešená otázka uskladnění toho vyhořelého, korupční potenciál, geopolitické riziko některých možných dodavatelů. | Výraznější zapojení státu, finanční garance, vybudování jaderného úložiště, podpora vývoje modulárních reaktorů. |
| OZE | Platná legislativa zpomaluje připojování nových zdrojů (zejména větrných turbín), nestabilita produkce, nemožnost regulace výkonu, možnost odporu obyvatel[2], nevyřešená otázka dodávek kritických surovin potřebných pro rozvoj. | Nestabilita produkce, nepředvídatelnost, nároky na infrastrukturu, závislost na kritických surovinách z nepřátelských či nestabilních států. | Výstavba flexibilní infrastruktury a úložišť energie. Na národní i EU úrovni podpora diverzifikace a vytváření volného trhu s kritickými surovinami, zlepšit druhotné zpracování surovin. |
| Ropa | Dovozní závislost, cenové výkyvy, zdrojový lock-in, dopad na životní prostředí. | Dovozní závislost, cenové výkyvy, zdrojový lock-in, dopad na životní prostředí. | Postupný útlum a nahrazení jinými zdroji a způsoby mobility. |
Jak již bylo zmíněno, z hlediska významu jednotlivých surovin mají v tuto chvíli kritickou důležitost zejména plyn a ropa, s ohledem na státní energetickou strategii do budoucna také jádro.
Plyn bude v budoucnosti nejbližších jednotek let hrát významnou roli, a to především ve vytápění, ale také jako vyrovnávací zdroj v elektroenergetickém mixu s vyšším podílem obnovitelných zdrojů.Dramatické propady fyzických dodávek pravděpodobně nehrozí (s ohledem na trend snižování spotřeby, nahrazení importů z Ruska a diverzifikací zdrojů), stále ale nelze vyloučit velké cenové výkyvy.
Z pohledu posilování nezávislosti ale také udržitelnosti českého energetického modelu proto nedává smysl nahrazovat stávající energetické vazby ve stejném poměru vazbami na jiné exportéry fosilních paliv. Naopak cestou k větší bezpečnosti je v tuto chvíli posílení využívání domácích obnovitelných zdrojů, aby výsledný energetický mix byl pestřejší a méně závislý na fosilních zdrojích, než je tomu dosud.
Nevyřešená otázka dodávek kritických surovin
Pro rozvoj obnovitelných zdrojů je (kromě postupně odbourávaných legislativních překážek[3]) z hlediska bezpečnosti nezbytným předpokladem také urychlené zajištění dodávek kritických surovin. Poptávka po nich se s přechodem na obnovitelné zdroje a postupující digitalizací a rozšiřováním elektrické sítě zvýší do roku 2040 dvakrát.
Bezmála 90 procent světových zásob kritických surovin se nachází v Číně. Ta se i z tohoto důvodu pravděpodobně stane kromě Ruska další hlavní globální bezpečnostní výzvou, což ovlivní i dodavatelské řetězce. S ohledem na ambice Číny může závislost na surovinách či výrobcích z této země do budoucna představovat bezpečnostní riziko v oblasti obnovitelné energie. Jedná se například o solární panely, ale i větrné turbíny, jakož i počítačové čipy, displeje, elektronické paměti a další výrobky, pro něž jsou klíčové vzácné zeminy jako například lanthan či neodym.
Dodavatelské řetězce proto musí být do budoucna vytvářeny s větším důrazem na odolnost, ne pouze cenovou výhodnost, a to tím spíše, pokud v nich budou zastoupeny země mimo Evropskou unii. Co nejvíce komponent musí být získáváno ze zemí, jejichž politicko-hodnotový model je shodný s tím unijním, či přímo v některém členském státě. Zvýšené náklady takového postupu oproti současnému nízkonákladovému modelu je třeba považovat za investice do bezpečnosti. Příklad důsledků opačného postupu je nasnadě: v tuzemsku působící automobilky se opakovaně potýkají s problémy v dodavatelských řetězcích, například s nedostatkem polovodičových součástek, která je příčinou omezování výroby a velkých ekonomických ztrát.
Česká republika by se proto měla ve vlastním zájmu zapojit a prosazovat rychlou implementaci European Critical Raw Materials Act, strategického dokumentu Evropské unie, který zajistí strategickým projektům významným pro bezpečnost financování z unijního rozpočtu a rychlejší schvalovací proces.
Opomíjený faktor: infrastruktura
Je pravdou, že Česká republika nemá vhodné přírodní podmínky, aby byla v jakýkoli okamžik schopná pokrýt svoji spotřebu elektřiny výhradně z nízkouhlíkových zdrojů. To samé lze říci prakticky o jakékoli evropské zemi. Za předpokladu dostatečného infrastrukturního propojení však bude možné kombinovat potenciál obnovitelných zdrojů různých zemí, tedy například vysokou kapacitu větrné energie v severozápadní Evropě nebo solární energie v Evropě jižní.
Státy tak budou moci v různých časových úsecích plnit roli dodavatelů, spotřebitelů či tranzitérů elektrické energie. Při doplnění o nezbytné množství jaderných a případně plynových zdrojů se bude jednat o velice efektivní způsob využívání potenciálu evropských zemí při nízké závislosti na externích dodavatelích.
Pro uvažování o energetice v tuzemsku to znamená dva významné posuny: za prvé, vymanění z hranic národního státu. Důraz musí být kladen na budování rozsáhlé a robustní celoevropské přenosové elektrické sítě, která bude efektivně distribuovat elektřinu z míst přebytku do míst aktuální spotřeby v nezbytně krátkém čase.
Za druhé, spolu s rozšiřováním decentralizované výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů se ze spotřebitelů mohou stát i občasní dodavatelé elektrické energie do sítě (tzv. Prosumers – z kombinace slov consumer a producer). Důležité proto bude zkapacitnění a „zvícesměrnění“ sítě, tedy opuštění současně dominantní ideje centralizované výroby elektrické energie.
Jak dál s plynem a ropou
České republice se sice od února 2022 podařilo zajistit si dodávky plynu z neruských zdrojů a pracuje se i na alternativních cestách pro neruskou ropu, energetická závislost se tím ale nezmenšuje. V případě ropy je diverzifikace závislá na rozšíření ropovodu TAL, který přivádí surovinu z přístavu v italském Terstu.
V zemním plynu se Evropa nyní přeorientovává na dodávky zkapalněné suroviny (LNG). Jakožto země bez přístupu k moři je Česko závislé na získání kapacit v LNG terminálech v sousedních státech, a následném dopravení plynu na naše území. Tato infrastruktura se rovněž může stát terčem útoků.
Evropská unie se bude v následujících letech ve zvýšené míře spoléhat na dodávky mimo jiné z Kataru a Spojených států. V případě Spojených států je objem dodávek nejistý vzhledem k tomu, že tamní soukromí producenti si sami podle tržních podmínek rozhodují, kolik plynu vytěží a kam jej pošlou. Katar zase evropské odběratele tlačí do nevýhodných dlouhodobých smluv, které jsou proti logice flexibilního trhu EU, jakož i logice plánovaného útlumu fosilních zdrojů v následujících dvou dekádách. Globální poptávka po fosilních palivech spolu s ukončováním pandemických omezení v Číně znovu vzroste, což bude dále zvyšovat ceny a zvyšovat faktor nejistoty z dostupnosti těchto surovin.
Je proto žádoucí současnou krizi a změnu dodavatelů využít zároveň ke snížení spotřeby fosilních zdrojů. Budování nových kapacit určených k dlouhodobému užití je tudíž kontraproduktivní. Česká republika by se proto nadále měla zasazovat za stavbu plovoucích terminálů na LNG namísto pevných.
Využívat energii efektivně
Vzhledem k současné bezpečnostní i ekonomické situaci je vhodným krokem k minimalizaci negativních dopadů na ekonomiku a společnost také efektivní využití energie neboli její úspory. V této oblasti má Evropská unie i Česká republika významné rezervy.
Spotřebitelé již nyní výrazně omezili zejména spotřebu plynu, která je stabilně o 10-15 % nižší oproti stejnému období v loňském roce. Průmyslová výroba je přitom stabilní či mírně rostoucí. Významný potenciál skýtá do budoucna tepelná izolace budov.
Stát jako dobrý plánovač
Aktuální státní energetická koncepce energetickou bezpečnost dosud ztotožňovala dominantně se zdrojovou diverzifikací ropy a plynu, skladovacími kapacitami a v elektroenergetice s jadernou energetikou. Zaměřuje se tedy na zdroje základního zatížení (neobnovitelné), což nebezpečně zvyšuje nekompatibilitu českého pojetí energetiky s budoucími výzvami. Nová, vznikající, koncepce musí vzít v potaz měnící se realitu a rozšířit chápání energetické bezpečnosti o obnovitelné zdroje a související infrastrukturu. Jako hlavní doporučení pro českou energetiku v dlouhodobém výhledu lze uvést elektroenergetický mix s minimálním možným podílem fosilních zdrojů a dostatečnou flexibilitou schopnou pojmout zvětšující se podíl obnovitelných zdrojů. Dokud nebude technologicky uspokojivě vyřešeno velkokapacitní skladování elektrické energie (baterie), bude flexibilita výroby a sítě hlavním způsobem, jak využít potenciál obnovitelných zdrojů.
Závěr
Tvrzení, že současná bezpečnostně-energetická krize znemožňuje energetickou tranzici, kterou je proto třeba odsunout, jsou pro Českou republiku bezpečnostním rizikem. Naopak, aktuální krize by měla být katalyzátorem nezbytných změn.
Nejvýznamnější aktuální riziko se vztahuje k importu energetických surovin z Ruska. Odklon od fosilních paliv a snižování emisní zátěže je proto logickou reakcí na fakt, že importní závislost na fosilních zdrojích je z bezpečnostního hlediska dlouhodobě neudržitelná, a také na probíhající klimatickou krizi.
Obnovitelné zdroje jsou v případě České republiky cestou k udržitelné energetice, neboť obohacují na fosilní zdroje orientovaný energetický mix, navíc se jedná o zdroje domácí. Nicméně nezávislost pouze na národní úrovni přitom nestačí: hlubší propojení celoevropské energetiky je nezbytnou součástí rozvoje OZE v tuzemsku, neboť umožňuje neustálé vyvažování poptávky a nabídky elektrického proudu, a to v rámci společenství, které sdílí nejen ekonomické zájmy, ale i základní hodnoty a principy demokratických liberálních společností.
S ohledem na čínské ambice může v souvislosti s rozvojem OZE a energetické sítě do budoucna představovat riziko také závislost na surovinách či výrobcích z Číny. Zásobovací řetězce musí být odolnější. Co nejvíce komponent musí být získáváno ze zemí, jejichž politicko-hodnotový model je shodný s tím unijním, či přímo v některém členském státě.
Komentář armádního generála Aleše Opaty, v letech 2018 až 2022 náčelníka generálního štábu Armády České republiky
Paradigma bezpečnostního prostředí se ruskou okupací Krymu v roce 2014 zásadně změnilo. Bezpečnostní hrozby se dynamicky vyvíjí a napadení Ukrajiny 24.2.2022 Ruskem ukazuje, že i konvenční konflikt velkého rozsahu může vzniknout velice rychle.
Fenoménem současnosti i budoucnosti jsou hybridní hrozby a hybridní válka. Většina z nás mohla mít až do ruské invaze na Ukrajinu dojem, že žijeme v bezpečném světě. Skutečností ale zůstává, že v určitém slova smyslu už v hybridní válce jsme. Hybridní válka je kombinace konvenčních, nekonvenčních a kybernetických vojenských metod s nevojenskými prostředky. Efektivně působí na slabiny protivníka a snaží se dosáhnout strategické a politické převahy nad nepřítelem. Přestože hybridní války jsou z historie vojenských konfliktů známé, tak současné technologie efektivitu hybridních hrozeb akcelerovaly a udělaly je vysoce účinné a efektivní, navíc s minimálními náklady.
Nástrojem hybridní války muže být takřka cokoliv, co poslouží účelu. Nejčastěji zmiňované jsou nástroje diplomatické, informační, ekonomické a vojenské.
V posledních třech letech jsme měli vlastní zkušenost s hybridním působením proti České republice z úrovně nevládních a vládních aktérů. K nejznámějším patří kybernetické útoky proti nemocnicím v době pandemie Covid 19, útok na muniční sklad ve Vrběticích, fake news ovlivňující určité skupiny lidí ohledně války na Ukrajině až po energetickou krizi. Jako další příklad lze uvést i podezření o ovlivnění voleb cestou lživých a populistických informačních kampaní na sociálních sítích.
Zásadním faktorem pro čelení hybridní válce je odolnost státu. Odolnost státu lze obecně definovat jako schopnost pružně a pokud možno bez trvalých a devastujících následků odolávat nepřátelským vlivům. To znamená včas a adekvátně reagovat a umět regenerovat.
Jeden z mnoha faktorů, který má vliv na odolnost státu je energetická bezpečnost a co nejvyšší možná míra soběstačnosti. Rok 2022 jednoznačně ukázal, že závislost na ruských zdrojích fosilních paliv je slabina našeho státu a mnoha dalších zemí Evropské unie. Prosperita postavená na ruském plynu, ropě a uhlí se ukázala jako krátkozraká v celé Evropě.
Pokud vezmeme do úvahy definici hrozeb ve strategických dokumentech NATO, najdeme tam dvě klíčové hrozby: Rusko a terorismus. Hrozbu Ruska jsme až do invaze na Ukrajinu v únoru 2022 podceňovali. Krize, kterými Česká republika prošla v uplynulých několika letech, ukázaly všechny slabiny v odolnosti státu.
Klimatické změny budou nadále patřit do souboru bezpečnostních hrozeb a můžou generovat strategické šoky s globálními důsledky, které budou přicházet nečekaně a rychle, podobně jako pandemie covid-19.
Energetická bezpečnost tedy bude závislá na diverzifikaci zdrojů, včetně posílení domácích obnovitelných zdrojů a jádra. Zabezpečení stabilních dodávek dostatečného množství energie není jediný problém blízké budoucnosti. Další otázkou bude kapacita přenosových sítí, a to zejména v rámci EU, stejně jako schopnost v budoucnu ukládat elektrickou energii do velkokapacitních baterií.
Nejvýznamnějším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku by byla závislost na dodávkách fosilních paliv z Ruska. Kombinace obnovitelných zdrojů a jádra bude cestou ke snižování závislosti. Současnou krizi v Evropě, způsobenou válkou na Ukrajině je potřeba vnímat jako příležitost k posílení bezpečnosti a odolnosti České republiky.
Komentář Karla Voldřicha, analytika International Sustainable Finance Centre (ISFC)
Transformace energetiky se stává po útoku Ruska na Ukrajinu nejen ekologickým, ale i bezpečnostním problémem. Ruská federace, hlavní dodavatel fosilních paliv do EU, již není spolehlivým obchodním partnerem a Evropská unie musí najít způsob, jak se osvobodit od své energetické závislosti. To je plně v souladu s transformačními ambicemi, které EU formulovala ve své Zelené Dohodě (Green Deal).
Útok Ruska tedy není ukončením plánů EU na přechod ke klimatické neutralitě, ale naopak jejich urychlením. Martin Jirušek ve svém paperu popisuje několik hlavních způsobů, jak energetickou nezávislost zvýšit – diverzifikace zdrojů fosilních paliv, snížení jejich spotřeby (zejména ve prospěch obnovitelných zdrojů energie) a v neposlední řadě energetické úspory. Ve všech těchto oblastech musíme postupovat rychle a razantně.
Nicméně ekonomický rozměr transformace bude z velké části ovlivněn budoucím vývojem ceny uhlíku v ETS (Systém EU pro obchodování s emisemi) a koncovými cenami energií, které na jednu stranu zajistí smysluplnou návratnost nových zdrojů a současně ji unesou domácnosti a firmy, aniž by byla zásadně podkopána jejích mezinárodní konkurenceschopnost.
Právě na udržení konkurenceschopnosti se soustředí mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který přinese vyrovnané podmínky pro lokální výrobce i dovozce. Přestože snižování emisí vypadá v tuto chvíli jen jako těžko splnitelný úkol, může fungovat i jako konkurenční výhoda. Dekarbonizace totiž není jen osamocenou snahou EU, ale všech velkých světových ekonomik. Pokud se nám podaří ji zvládnout rychleji a lépe, budeme o krok napřed vůči našim konkurentům z jiných regionů.
Komentář bezpečnostního analytika Daniela Koštovala (Centrum transatlantických vztahů, CEVRO Institut)
Česká republika by měla systematicky realizovat strategii udržení soběstačnosti ve výrobě elektrické energie. V tomto ohledu je důležité mít dobře definovaný mix výrobních kapacit.
V případě ČR výše uvedené znamená důvod pro zásadní proměnu české zahraniční politiky, pokud jde o bezpečnostní a ekonomickou dimenzi. Řada energetických surovin (stejně jako surovin potřebných k průmyslové výrobě) je v afrických, asijských a latinoamerických zemích. Mnoho z těchto států má bezpečnostní problémy (teroristická aktivita, působení fundamentalistických skupin, kriminálních gangů či pirátů), které jim ČR pomocí výcviku či prodeje zbraní může pomoci efektivně řešit. Česká republika má zároveň technologické i realizační know-how pro těžbu. Vzájemně výhodné vztahy se nabízejí.
Studie „Česko a udržitelná energetika: je zelená bezpečná?“ správně pracuje s termínem „udržitelná energetika“, který bere v potaz enviromentální i bezpečnostně-geopolitickoudimenzi. Jak bylo již předesláno v názvu tohoto komentáře, „udržitelnost“ v sobě musí obsahovat i dimenzi „ekonomické přijatelnosti“. S tím přímo souvisí včasné investování do nových technologií a přizpůsobování infrastrukutry. V tom jsme jako Evropané pozadu, jak ostatně konstatuje i studie.
Stanovujeme si cíle a limity, ale neinvestujeme dost do inovací ani infrastruktury. Důsledkem je, že řadu cílů stanovených v rámci evropského Green Dealu je z dnešního pohledu zatím v důsledku neexistence technologií nemožné dosáhnout, a nevíme, zda se je vůbec podaří v daném čase „vynaleznout a zavést do praxe“. Přiznávají to i současní eurokomisaři včetně Věry Jourové, která říká, že „celá Zelená dohoda je svým způsobem založena na důvěře v to, že technologie pokročí, že i tím, že někam nasměrujeme investiční peníze, pomůžeme vývoji nových technologií, které nás přenesou do toho ideálu čisté Evropy“.
[1] Podle průzkumu Česká (ne)transformace z května 2022 souhlasí jen 26 procent veřejnosti s podporou uhlí v dalších letech. Přes 40 procent ho chce utlumovat. Oblibu uhlí zásadně nezvýšila ani ruská invaze na Ukrajinu.
[2] Viz například odmítavé stanovisko k rozmístění větrných turbín u obcí Horní Řasnice nebo Ptenín, které vyjádřili voliči v referendu v lednu 2023.
[3] Takzvané Lex OZE I a II.