Ačkoli byl Evropské unii již poněkolikáté předpovídán její zánik, nedošlo k němu. Z rozpačitého rozjezdu očkovací akce i z lavírování nad vlastní rolí v pandemii vybruslila Unie u Čechů nakonec s docela čistým štítem. Nyní nastává příležitost složit účty. Startuje Konference o budoucnosti Evropy a jejími vstupy se možná bude zabývat české předsednictví v roce 2022, píše ve svém komentáři analytička projektu České zájmy v EU Iva Fialová.
Symbolicky 9. května, na Den Evropy, začíná celoevropská konference o její budoucnosti. Bude trvat celý rok a občané členských zemí se v ní mohou nejrůznějším způsobem vyjádřit ke klíčovým otázkám, kterým kontinent čelí, anebo přijít s vlastními návrhy.
Evropská unie totiž samozřejmě není dokonalý projekt. O reformě se mluví stále. Je to jako starý rozestavěný dům, který nás sice už mockrát zachránil před pohromou, a také přečkal mnohá zemětřesení, ale jeho rekonstrukce trvají dlouho. Změnit uvažování 27 členských států, vzájemně provázaných různými smlouvami, zónami a aliancemi není o nic lehčí než v tom našem domě vyměnit jednu stěnu.
Začalo to jako průšvih…
Na začátku všech úvah o budoucnosti by měla být rozvaha nad aktuálním stavem. Před rokem, když členské státy Unie zachvátil strach z počínající pandemie a některé z nich obnovily hraniční kontroly, řada komentátorů předpovídala její rozpad.
Situace byla opravdu velmi nepřehledná a nebylo jasné, jak celý příběh pro Evropu dopadne – o žádném ze členů se nedá zpětně říci, že by byl připraven. EU se musela učit “za pochodu” a hledat svoji roli, neboť zdravotnictví do její kompetence nespadá. Evropský blok proto na začátku pandemie jednal spíše jako shluk států než společně jako jeden celek.
A jak to vypadá dnes? Evropská komise před pár dny ohlásila, že Unie překonala 150 milionů vykázaných očkování proti koronaviru. Znamená to, že asi čtvrtina Evropanů už dostala svoji první dávku a členské země tak víceméně míří k plánovanému červnovému cíli 70 % proočkované dospělé populace.
Své milníky paralelně překonává i Česko, které si zajistilo očkovací látky právě díky společným evropským nákupům. Do země proudí rekordní dodávky vakcín, dvě dávky dostalo více než milion lidí a ministerstvo zdravotnictví otevírá registraci pro další a další věkové kategorie. Před rokem obrázek nepředstavitelný.
Dobré rozhodnutí české vlády
Česká republika se rozhodla nakupovat vakcíny ve spolupráci s ostatními evropskými zeměmi na jaře loňského roku. Ačkoli o tomto kroku řada lidí pochybovala, nakonec se ukazuje, že to bylo dobré rozhodnutí. Evropa je domovem více než padesáti továren na výrobu vakcín a jejich komponentů.
Nejvíce je jich v Německu, Francii nebo Itálii. Byly to právě tyto země, které se rozhodly jednání s výrobci předat do rukou Evropské komise, a tím umožnit i dalším státům těžit ze společného evropského přístupu. Je bláhové předpokládat, že bychom sami uprostřed probíhající pandemie v obrovské konkurenci světových mocností obstáli ve vyjednávání s výrobci lépe. Jiné cesty by byly nejspíš o dost náročnější, což ukazují i výsledky vývoje vlastní očkovací látky nebo úvahy nad nákupem vakcíny Sputnik V.
Ale ani celoevropská cesta pandemií a zejména k vakcinaci nebyla bez problémů. Viděli jsme, jak společnost AstraZeneca, do které Evropané vložili nemalé finanční prostředky, nesplnila své sliby ohledně dodávek do EU.
Tato zrada přispěla k pomalejšímu a poněkud rozpačitému rozjezdu evropské očkovací akce. Svou roli sehrála i opatrnost lídrů členských států, kteří z obavy před antivakcinačními náladami ve svých zemích zadali Evropské lékové agentuře (EMA), že má postupovat standardní, nikoliv nouzovou procedurou schvalování očkovacích látek – narozdíl třeba od Velké Británie, která ještě na základě dobíhajícího unijního práva rozhodla o nouzovém, a tedy i rychlejším a riskantnějším postupu.
Kritika zaznívala i z Německa, které nelibě neslo, že se “jejich” vakcínou od Pfizer/BioNTech očkuje rychleji jinde. Vedle USA šlo zejména o Izrael, který nejenže si za očkovací látky připlatil, ale navíc “přihodil” i zdravotnická data svých obyvatel – v Evropě něco nemyslitelného.
Alternativní přístupy nefungují
Příklad Slovenska se pro nás stal v evropském prostoru varováním, že alternativní cesty k vakcinaci nemusejí být vždy ty nejvýhodnější. Nedávno zveřejněná smlouva s výrobcem Sputniku V odhalila, že Slováci budou muset zaplatit v přepočtu půl miliardy korun i za nerealizované dodávky ruské vakcíny.
Otázky dosud vyvolává i zjištění slovenského ŠÚKLu, podle kterého dodané očkovací látky neodpovídají tomu, co bylo publikováno, a obsah vakcín se dokonce liší i stát od státu.
V Maďarsku vedle Sputniku vsadili i na čínský Sinopharm, čímž sice rapidně navýšili proočkovanost, ale zároveň – patrně kvůli nižší účinnosti východních vakcín – nedokázali ochránit obyvatele před velmi silnou třetí vlnou onemocnění covid-19.
Ke slovu se dostanou i Češi
Je to takový “evropský folklór”, který se opakuje v různých krizích: Nejde to jako po másle, vypadá to na katastrofu, ale nakonec to dopadne líp, než kdyby situaci řešil každý stát sám a zřejmě i na úkor ostatních. Také česká cesta k vakcínám na lodi EU se nakonec ukazuje jako úspěšná, ačkoli o jejím provedení si můžeme myslet své.
Podle posledního celoevropského průzkumu veřejného mínění se zdá, že podobně uvažují i Češi. Zatímco některé národní vlády, včetně té české, ale také třeba té slovinské nebo španělské, se v důvěře propadly, Evropské unii na konci stávající krize lidé stále věří.
Bylo by škoda téhle energie nevyužít. Konference o budoucnosti Evropy představuje nástroj, který dává občanům možnost se vyjádřit. S jejími výstupy se bude muset možná popasovat i české předsednictví v Radě EU v druhé polovině roku 2022. A ze zkušeností s některými veřejnými konzultacemi na zásadní témata evropské veřejné diskuse víme, že pokud Češi dostanou příležitost se k budoucnosti Unie vyjádřit, s gustem ji využijí.
Autor: Iva Fialová, analytička projektu České zájmy v EU
Vyšlo na serveru idnes.cz, dne 7.5. 2021.