V Evropě se roztáčí další kolo vyjednávání o tom, jak řešit mezinárodní migraci. Řecko a Itálie nechápou, proč by měly řešit nejzranitelnější evropské hranice samy. Ostatní jim říkají: Pomohli bychom, ale zrovna se nám nechce. Kompromis se nebude líbit určitě nikomu z nich – Evropa se totiž odvrací od povinných „kvót“ a hledá jiné způsoby, jak pomoci.
Na jedné straně lze chápat Řecko a Itálii. Jsou to země nejvíce na ráně, které objektivně situaci nezvládají. Utečenecké tábory praskají ve švech a úředníci nestíhají posuzovat žadatele o azyl. Například tábor Moria, který se dostal do médií kvůli požáru, obývalo čtyřikrát více lidí, než na kolik byl původně postaven. Na druhé straně jsou země jako Polsko a Rakousko, které říkají, že jižním zemím má pomoc hlavně celoevropská pohraniční stráž (Frontex). Kde je ve vyjednávání Česko? Řekněme, že asi nikde. Česká vláda nechce podle všeho ani pomáhat s azylovým řízením, ani nebojuje za Frontex. Platí tady, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí?
Nefunguje to, ale nechceme to opravit
Všichni v Evropě se shodnou na jednom. Azylový systém v EU nefunguje, nebo alespoň ne moc dobře. Ale zase to není ve skutečnosti takový problém, aby se kvůli tomu zastavila EU, nebo aby se někdo vyhazoval ze Schengenského prostoru. Nelegální migrace je jen kapka v moři pracovní migrace legální. Každý rok přijde oficiální cestou do EU zhruba 2 miliony lidí za prací. Ostatně i české firmy je donedávna přijímali s otevřenou náručí. Žadatelů o azyl, kteří dorazili nelegálně, je v běžném roce do dvou set tisíc.
Globální migrace nikam nezmizí, prostě byla, je a bude. Ať už kvůli válkám, chudobě anebo třeba nedostatku vody. Většina Evropanů chce zároveň bezpečí a zároveň volný pohyb zboží a osob po EU. Ale to znamená, že vnější hranice vlastně chrání jenom ty země, co jsou nejblíž nestabilním zemím. Můžeme buď v Evropě zase vnitřní hranice obnovit a rozbít společný trh, nebo posílit ty vnější. Jenže – otázky hranic a jejich ochrany nemá EU na starosti. Každý stát si je řeší sám. A EU si může v podstatě jenom stěžovat, že to nedělají země dost dobře.
Frontex – dobrý, ale přidáme
Kompromis se mezi Jihem a zbytkem snaží vyjednat Evropská komise i Německo. Řešení je šalamounské. Státy EU by si měly s azylanty povinně pomáhat, ale jenom, když dojde na krizi a nepůjde to po dobrém. Rigidní “přerozdělení” se už opustilo, teď se mluví o tom, že by země mohly také ”jen” pomáhat s vracením neúspěšných žadatelů. Ale snahy o solidaritu moc nevoní jednomu ze tří hlavních “koordinátorů” EU. Charles Michel na návrh zareagoval, že nejdřív je potřeba umět chránit hranice a vracet neúspěšné žadatele o azyl a až potom řešit, jestli s žadateli budou pomáhat ostatní země skrze “přerozdělení”.
EU a země na hranicích už řadu věcí dělají. Platí libyjské pobřežní stráži, aby chytala čluny pašeráků a migrantů z jejich území. Mají “předsunuté” utečenecké tábory. Vrací lodě s uprchlíky, dokonce i v rozporu s mezinárodním právem, až to zavání nelidským chováním. Lodě NATO operují ve středozemním moři. Státy EU vysílají policisty, třeba z Česka, aby pomáhaly na hranicích nebo dokonce před hranicemi. Abychom nebyli přísní – Česko nějak pomáhá – tu vyšle policisty, nyní zase pošle dva a půl milionu korun Řecku.
To ale situaci na jihu zatím nevyřešilo. Evropa se proto shodla, že nově má evropská pohraniční stráž Fontex mít 10 tisíc členů, což ale zase závisí na vůli zemí, aby tyto policisty poskytly a přijaly. A česká vláda z toho není nijak nadšená.
Odvaha řešit
Takže jsem zase na začátku. Všichni by pomohli, ale nikomu se zrovna nechce. Bez toho, abychom podporovali nějaké řešení, jsme v začarovaném kruhu. Vrácení migrantů žádná země severní Afriky nebo Turecko nechce jen tak. EU by na ně musela pořádně zatlačit. To sice dělá, ale bez silné společné zahraniční politiky jí to moc nejde. Společná zahraniční politika by znamenala více jednomyslnosti, ale to zase evropské státy nechtějí. Ještě by je někdo přehlasoval. Takže chceme řešit migraci, ale nechceme nic, co by tomu pomohlo. Protože to znamená se na něčem dohodnout a to zrovna “protestující” země nechtějí.
Autor: Nikola Hořejš, ředitel projektu České zájmy v EU.
Celý text vyšel na serveru g.cz dne 24. září 2020 a naleznete jej zde.